Listy Lanškrounska 7/2007
Strana 13: Rozhovor
Rozhovor s fotografem, který se charakterizoval sedmi slovy
Narodil jsem se. Žiju. Studuju. Fotím. Umřu.
Takto krásně a zároveň výstižně se charakterizoval osmnáctiletý Petr Macháček k právě skončené výstavě Fotoklubu Lanškroun na téma ?Člověk?. Ta byla k vidění v městském muzeu. Petr bydlí v Rudolticích a navštěvuje oktávu lanškrounského gymnázia. V říjnu začne studovat obor fotografie na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Jeho tvorbu i názory nám může přiblížit nejen webová stránka izidorova.mysteria.cz, ale i následující otázky.
Jak ses k fotografování dostal?
Bylo to celkem náhodou. Moje maminka fotila běžnou rodinnou dokumentaci, jak to bývá ve všech rodinách. Nejdřív jsem si od ní půjčoval foťák, pak jsem dostal svůj kompakt. A později jsem doma našel po někom z rodiny starou zrcadlovku. V knížkách jsem si našel, jak se obsluhuje, a začal jsem fotit sám. Nejdříve na barevné filmy a postupně jsem se přeorientoval na černobílé. Už od začátku mě totiž černobílý svět fotografií čímsi přitahoval.
Jaká byla tvoje první fotka, na kterou jsi byl skutečně pyšný?
Jejda, zatím asi žádná. Žádná není taková, za kterou bych si stál životem.
Co rád fotíš?
Nevím, jak to popsat, nejblíže to má asi k zátiší. Přírodu moc nefotím, tu fotí skoro každý. Nabízí se sama, je krásná sama o sobě. Proto stačí cokoliv vyfotit, nějaký západ slunce s hezkými mraky, a všichni si hned myslí, že to je největší umění na světě. Rád bych se jednou víc věnoval portrétům, ale vím, že to zatím pořádně neumím. Zachytit na fotografii člověka tak, aby byla vystižena jeho osobnost, je hodně těžké, nesmí to sklouznout k povrchní líbivosti.
Podle čeho si vybíráš objekty fotografování?
Nedá se to nijak zobecnit, je to vždycky hodně zvláštní proces. Dívám se kolem sebe, často mě zaujme například zajímavé světlo na obyčejných předmětech. Protože s sebou ale málokdy tahám svůj těžký foťák, zapamatuju si to a pak to třeba použiju jindy, když si fotografii sám aranžuju.
Další postup může být odlišný. Na přijímací zkoušky na FAMU jsem se rozhodl vytvořit sérii ilustrací ke Skácelově geniální sbírce čtyřverší Oříšky pro černého papouška. Vybral jsem si několik básní, které mě oslovily, a četl jsem je pořád dokola, až jsem se je nevědomky naučil nazpaměť. A potom párkrát přišel okamžik, kdy jsem věděl, že to, co vidím, je přesně ono, že stačí zmáčknout spoušť a bude to tam. Bohužel to však často na filmu často vypadá jinak, než jak bych chtěl, a tak musím hledat znovu.
Kterou ze svých fotek považuješ za vůbec nejzdařilejší?
Nemám jen jednu oblíbenou, k nejlepším řadím již zmíněnou sérii ilustrací. Tu jsem si svázal do malé knížečky. Myslím, že tam se mi aspoň částečně podařilo vystihnout zcela zvláštní Skácelovu poetiku. Nefotil jsem ale věci či předměty, o kterých píše, snažil jsem se to sjednotit pocitově. I když se to líbilo i profesorům u přijímaček, stále kdesi vzadu cítím, že mám co zlepšovat. Jedinou zdařilou fotografii tedy nemám. Jedna je vždycky hrozně málo, tu může udělat každý, třeba úplnou náhodou.
Když vidíš nějakou svojí fotku, říkáš si: ?Tohle jsem mohl udělat lépe!??
Samozřejmě (směje se). Říkám si to docela často. Třeba fotografie, které byly na výstavě v lanškrounském muzeu, jsem nezvětšoval u sebe, protože na to nemám potřebné pomůcky. Pořád jsem to odkládal, až jsem to pak musel zvládnout za jednu noc. Byl jsem pochopitelně unavený. Další den jsem se pak zhrozil, jak to vypadá, ale už se mi nechtělo obětovat tomu další hodiny práce.
Je těžší udělat černobílou fotku, nebo barevnou?
Jak se to vezme. Já fotím černobíle hlavně kvůli tomu, že si celou fotku můžu udělat doma sám ve své temné komoře. U barevných fotografií to jde taky, ale je to náročnější. Vyžadují například speciální příslušenství, a navíc vyvolávací lázně musí mít přesnou teplotu. Barvy mi ale vůbec nechybí, v černobílé škále více vynikne samotný obsah, tvary věcí a hlavně světlo. Často je totiž také těžké sladit barvy k sobě tak, aby to působilo příjemně. Takhle stačí, když si pohlídám tonalitu, barevnost vůbec neřeším.
Inspiruješ se od jiných fotografů?
Tak trochu. Mám své oblíbence, třeba Josefa Sudka, Jana Svobodu nebo Ivana Pinkavu. Není to však tak, že bych si řekl, že tohle vyfotím taky. Ale když sleduju jejich fotografie, nevědomky mě to ovlivňuje. Sám si toho všimnu, až když mi někdo řekne: ?Tohle je úplně jak od Svobody...!?
Mohl bys říct něco k celorepublikové soutěží, kterou jsi vyhrál?
Ve Svitavách pořádají každoročně celostátní soutěž a přehlídku amatérské fotografie. Tématicky to není nijak omezeno. Já jsem loni vyhrál v kategorii snímků autorů do 21 let. Poslal jsem tam sérii fotografií ze světového setkání mládeže, která zvítězila, a pak ještě několik portrétů. Ty mi však nevystavili, i když je pokládám za lepší.
Považuješ toto umístění za svůj dosavadní nejlepší výsledek?
Protože to byla skoro jediná soutěž, které jsem se zúčastnil, tak je to určitě nejlepší výsledek. Mnohem víc si ale cením toho, že mě přijali na FAMU.
Co ti přináší členství ve Fotoklubu Lanškroun?
Scházíme se jednou za měsíc v ateliéru Radka Lepky, který je kousek od budovy TG TISKU. Musím říci, že právě fotoklub mi na začátku hodně pomohl. Hlavně diskutování nad tvorbou jednotlivých autorů nám všem pomáhají posunout se na vyšší úroveň. Ve skupině podobně naladěných lidí se totiž mnohem snáz zjistí, co je dobré a co ne. S úžasem jsem taky pozoroval, jak se tvoří můj specifický fotografický rukopis. A nutno dodat, že díky fotoklubu jsem se mohl už podruhé podílet na společné klubové výstavě.
Byl jsi někdy požádán, abys pro někoho fotil na zakázku?
Přímo na zakázku jsem ještě nefotil. Ale pár lidí mě poprosilo, jestli bych jim prodal nějakou konkrétní fotku, kterou si vybrali na internetu. Chtěli ji mít doma.
Děkuji za rozhovor.
Veronika Hegrová
Marcela Macháčková – 20.4.2007 20:53
